Martin Kolář, Dana Ďuricová, Martin Bortlík, Karolína Pudilová, Veronika Hrubá, Naděžda Machková, Katarína Mitrová, Karin Malíčková, Martin Lukáš, Martin Vašátko, Radka Vaníčková, Milan Lukáš
Vedolizumab vs. ustekinumab as second-line therapy in Crohn’s disease in clinical practice
Číslo: 1/2019 Periodikum: Gastroenterologie a hepatologie DOI: 10.14735/amgh201925
Anotace:
Úvod: Vedolizumab (VDZ) a ustekinumab (UST) nyní patří mezi dostupná biologická léčiva pro léčbu Crohnovy choroby (CD – Crohn’s disease), avšak omezené zkušenosti s těmito přípravky z klinické praxe jsou dosud limitující pro kvalifikovanou volbu optimální léčebné strategie po selhání přípravků ze skupiny anti-tumor nekotizující faktor (anti-TNF). Tato práce je zaměřena na porovnání účinnosti a bezpečnosti VDZ a UST jako biologických léčiv druhé linie u srovnatelných skupin pacientů s CD. Metody: Do hodnocení byli zařazeni konsekutivní pacienti s CD, kteří byli v minulosti léčeni alespoň jedním anti-TNF přípravkem. Pacienti byli sledováni v pravidelných intervalech, které odpovídaly termínům aplikace léčiv a během kterých byla hodnocena klinická aktivita onemocnění (HBI – Harvey-Bradshaw Index), zánětlivé parametry (C reaktivní protein, fekální kalprotektin) a byly zaznamenávány nežádoucí příhody. Primárním cílem bylo hodnocení podílu pacientů v klinické remisi (HBI ≤ 4) v týdnu 30–32, klinické odpovědi ve formě poklesu HBI a podílu pacientů ukončujících léčbu. Výsledky: Hodnoceno bylo 45 pacientů s VDZ a 50 s UST. Obě kohorty byly srovnatelné ve všech hodnocených parametrech s výjimkou zastoupení pohlaví a podílu pacientů s penetrující formou choroby. Podíl pacientů v klinické remisi mezi nasazením léčby a týdnem 30–32 vzrostl ve skupině s VDZ ze 44,4 na 58,1 % a ve skupině s UST z 55,1 na 63,2 %, avšak tento nárůst nedosáhl statistické významnosti. Průměrný pokles HBI u jednotlivých pacientů za sledované období ve skupině s VDZ dosáhl –1,94 ± 5,14 (p = 0,05) a –2,94 ± 5,91 (p = 0,01) ve skupině s UST. Podíl pacientů s UST v klinické remisi prosté kortikoterapie vzrostl ze 38,8 na 62,5 % (p = 0,04) a ve skupině s VDZ ze 33,3 na 45,2 % (p = 0,67). Terapii během sledování ukončilo 6 pacientů s VDZ a žádný s UST. Závěr: Z výsledků práce vyplývá srovnatelná efektivita VDZ a UST z pohledu míry dosažení klinické remise a odpovědi zánětlivých markerů, avšak v případě UST se projevil významnější steroidy šetřící účinek. Pro definici optimálního postavení nových biologik v algoritmu léčby CD bude nezbytné vyjít z prospektivních randomizovaných srovnávacích studií.