Knihovny jako nástroj žité sociálně-pedagogické ideje mezi lety 1918–1989

vzděláváním osob z ohrožených cílových skupin nebo
s pedagogikou volného času. Svébytnou součástí sociálněpedagogické praxe je také lidovýchovný proces, který byl již
v období před vznikem samostatného Československa
spojený s masarykovským ideálem vzdělané a pracovité
společnosti a jenž byl provozován prostřednictvím knihoven.
Tento ideál byl po roce 1948 transformován do představy
„nového socialistického člověka“, na jehož formování se
knihovny významným způsobem podílely. Studie si klade za
cíl využít dobovou literaturu a archivní záznamy k tomu, aby
nabídla pohled na knihovny jako na nástroje všelidové
výchovy skrze práci se čtenářem. Ukáže, že knihovny v celém
analyzovaném období (mezi lety 1918–1989) hrály roli
významných sociálně-pedagogických institucí, které jsou
v oborovém diskurzu neprávem přehlíženy. Zřetelně
vycházejí z antropologického diskurzu sociálně-pedagogické
praxe. Příspěvek se zaměřuje na hledání obecných struktur
v knihovnické praxi; od práce s dělníky a rolníky v podobě
čtení na polích, masové práce se čtenářem, soutěže o Fučíkův
odznak až po besedy se čtenáři. To vše se zásadním
způsobem podílelo na formování antropologických modelů
spojených se socialistickým člověkem a určitou
diskontinuitou v kontinuitě transformovalo humanistické
ideály knihovny první republiky.