Anotace:
Transplantace jater je více než 40 let považována za standardní léčebnou metodu pacientů s život ohrožujícím jaterním onemocněním. V počátečním období byla indikována především u pacientů s jasně infaustní prognózou. Delší přežívání příjemců díky zlepšení chirurgické techniky, intenzivní péče a imunosuprese vedlo k cílení na nemocné s perspektivou dlouhodobého přežití, tedy k odklonu od onkologických indikací k pacientům s cirhózami. Narůstající nepoměr mezi potřebou transplantace a počtem dárcovských orgánů přinesl nutnost přísnějšího výběru, do kterého krom ryze medicinských úvah přicházejí i etické otázky ohledně rovného přístupu k transplantaci a nutnosti docílit s omezenými zdroji co největší transplantační benefit pro co nejširší okruh příjemců. Do vývoje indikací zasáhly jak změny v epidemiologii jaterních nemocí, tak i pokroky v jejich léčbě. Došlo k významnému poklesu zastoupení dříve dominantní virové hepatitidy C. Celosvětově pak narůstá počet pacientů transplantovaných pro nealkoholovou steatohepatitidu i alkoholovou jaterní cirhózu. Velký vývoj byl v poslední dekádě zaznamenán v oblasti nádorových onemocnění jater, především u indikací hepatocelulárního karcinomu, který v současnosti představuje v mnoha programech nejčastější indikaci. Přibližně jednu dekádu se transplantace jater standardně provádí pro hilový cholangiocelulární karcinom a omezeně pro neresekovatelné jaterní metastázy kolorektálního karcinomu. Uvedené indikace těsně souvisejí s dynamikou lokální čekací listiny.