Šárka Kolmašová

Anotace: Je první komplexní prací o problematice humanitárních intervencí vydanou v České republice. Seznamuje čtenáře s poměrně komplikovaným konceptem, jenž je provázen celou řadou morálních, právních i politických dilemat. Tou nejobecnější otázkou je: Intervenovat vojensky v případě výjimečného humanitárního utrpení?, a pokud ano: Za jakých podmínek? Na rozdíl od většiny zahraničních studií na toto téma si kniha neklade normativní cíle ani neřeší přijatelnost konceptu humanitární intervence jako takovou. Sleduje měnící se přístupy klíčových vládních i nevládních aktérů mezinárodního prostředí (v rámci OSN, NATO, regionálních mezivládních organizací, a samozřejmě konkrétních států, dále nevládních organizací, světových médií a konečně odborníků) v kontextu čtyř vybraných krizí, jež vyvolaly intenzivní debaty právě o legitimitě a potřebnosti konceptu humanitární intervence. V konečném důsledku tak kniha „mapuje“, zda se vyvíjí nová mezinárodní norma, což by znamenalo většinové přijetí konceptu. Zvláště na pozadí debat o posledním případu intervence NATO v Libyi je tato otázka velmi relevantní. Můžeme mluvit o nové doktríně a naplnění ideálu humanitární intervence v praxi? Kontroverze doprovázející zásah NATO ukazují, že tomu tak není, a koncept zůstává nadále rozporuplným. Poněkud paradoxně spíše více než kdy dříve. Ani obecná mezinárodní podpora širší koncepce Odpovědnosti za ochranu (R2P) neznamená potvrzení vojenských intervencí jako standardní reakce na systematické a rozsáhlé násilí. Největší posuny lze zaznamenat v rovině nevládního diskurzu, kdy zvláště v posledních letech vznikají globální platformy prosazující důraznější intervence v konkrétních krizích. Jejich aktivity jsou poměrně úspěšné ve smyslu větší viditelnosti konceptu R2P, nepřinášejí však širší mezinárodní konsenzus ohledně humanitární intervence.