Lenka Dvořáková, Mirka Nečasová
Mediace jako metoda sociální práce, nebo samostatný vzor jednání?
Číslo: 5/2019
Periodikum: Sociální práce
Klíčová slova: mediace, identita, mediační styl, metoda sociální práce, profese, zákon o mediaci
Pro získání musíte mít účet v Citace PRO.
Anotace:
CÍLE: Autorky se v textu věnují problému vztahu mediace a sociální práce, konkrétně se ptají,
jaké je místo mediace v sociální práci, zda se jedná o nezávislý samostatný vzor jednání, nebo
o specifickou metodu sociální práce. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Na problém je nahlíženo
s využitím konceptu vytváření profesní identity z hlediska teoretického zázemí mediace a historické
perspektivy uplatňování mediace v české společnosti a specificky v sociální práci. METODY: Cílů
výzkumu je dosahováno prostřednictvím analýzy dokumentů, konkrétně akademických textů
o mediaci, legislativních textů upravujících výkon mediace v ČR a textů hovořících o využití
mediace v praxi sociální práce a dalších oborů. VÝSLEDKY: Bylo třeba rozlišit jednotlivé
mediační styly, protože autoři píšící o mediaci často zaměňují mediaci za facilitativní mediační
styl. Mediace se v ČR historicky vyvíjela především v rámci profese sociální práce a využití mediace
v sociální práci může být pojímáno jako samostatný vzor jednání (především evaluativní a částečně
facilitativní mediace) i jako specifická metoda sociální práce (facilitativní mediace, transformativní
mediace a mediace narativní). IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: V sociální práci panuje nejistota ohledně kompetencí sociálních pracovníků k uplatnění mediace, proto není plně využíván
její potenciál na pomoc klientům. Východiskem by mohlo být absolvování dalšího vzdělávání
v mediaci tak, aby školený sociální pracovník ‒ mediátor vykonával mediaci v rámci podpory širší
škály interakcí, která je v sociální práci běžná.
Zobrazit více »
jaké je místo mediace v sociální práci, zda se jedná o nezávislý samostatný vzor jednání, nebo
o specifickou metodu sociální práce. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Na problém je nahlíženo
s využitím konceptu vytváření profesní identity z hlediska teoretického zázemí mediace a historické
perspektivy uplatňování mediace v české společnosti a specificky v sociální práci. METODY: Cílů
výzkumu je dosahováno prostřednictvím analýzy dokumentů, konkrétně akademických textů
o mediaci, legislativních textů upravujících výkon mediace v ČR a textů hovořících o využití
mediace v praxi sociální práce a dalších oborů. VÝSLEDKY: Bylo třeba rozlišit jednotlivé
mediační styly, protože autoři píšící o mediaci často zaměňují mediaci za facilitativní mediační
styl. Mediace se v ČR historicky vyvíjela především v rámci profese sociální práce a využití mediace
v sociální práci může být pojímáno jako samostatný vzor jednání (především evaluativní a částečně
facilitativní mediace) i jako specifická metoda sociální práce (facilitativní mediace, transformativní
mediace a mediace narativní). IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: V sociální práci panuje nejistota ohledně kompetencí sociálních pracovníků k uplatnění mediace, proto není plně využíván
její potenciál na pomoc klientům. Východiskem by mohlo být absolvování dalšího vzdělávání
v mediaci tak, aby školený sociální pracovník ‒ mediátor vykonával mediaci v rámci podpory širší
škály interakcí, která je v sociální práci běžná.