Koncept naděje a žádoucí budoucnosti jako nástroj redukce instrumentální odpovědnosti v individuální plánování v azylových domech v České republice

nástroj redukce instrumentální odpovědnosti v individuální plánování v azylových domech v České
republice. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Postindustriální společnost, v níž je sociální práce
vykonávána, lze charakterizovat nejistotou a fragmentací, která je silně ovlivněna neo-liberální
politickou ideologií (Ruch, 2005). V kontextu postindustriální společnosti je věcná odpovědnost
ke klientovi („substantive accountability“) nahrazována instrumentální odpovědností („instrumental
accountability“) k organizaci (viz Bauman, 1987). Výše zmíněné se projevuje i v individuálním
plánování v azylových domech, které často probíhá pouze formálně v kontextu své (zákonné)
nutnosti. METODY: Výzkum byl realizován pomocí kvalitativní výzkumné strategie za využití
hloubkových interview s 32 klienty azylových domů v České republice. VÝSLEDKY: V rámci
výzkumu byly využity přístupy situační analýzy A. Clarke a byla sestavena poziční mapa vztahující se k naději / beznaději a budoucnosti / minulosti osob bez domova. IMPLIKACE PRO
SOCIÁLNÍ PRÁCI: Koncept naděje a žádoucí budoucnosti lze považovat za možný nástroj
redukce instrumentální odpovědnosti v individuální plánování v azylovém domě, která vzniká
v kontextu soudobé společnosti; stejně jako koncept recovery a orientace na silné stránky.