Svět, ve kterém (který) malujeme

způsobeno faktem, že je zcela intuitivně (a pak i esteticky) vztahujeme
k diskursu, který již pouze přežívá (byl nastolen v renesanci a destruován
modernou, stále je však živý skrze představu malíře, stojícího před
motivem a přenášejícího jej na plátno). Nedovedeme pak toto umění
interpretovat v nově nastoupivším diskursu postmoderny, neboť ten
není ještě ustálen v racionálních kategoriích, natož v jejich vzájemných
vztazích. Nedokážeme tak zatím například postihnout principiální
jednotu a realistické oprávnění moderny, zejména umění tzv. „abstrakce“,
ani důvody snah umělců zabývat se nejen samotným dílem, ale celým
uměleckým procesem. Máme pak i potíž rozpoznat zřetelně nové, dosud
neznámé obsahy, které postmoderní pluralistické umění může přinést.
Abychom toho dosáhli, je důležité poznat novou povahu světa, která je
východiskem k tomuto novému diskursu.