Jaroslav Bláha
Struktura jako otevřený systém
Číslo: 3-4/2019
Periodikum: Výtvarná výchova
Pro získání musíte mít účet v Citace PRO.
Anotace:
Východiskem studie, sledující strukturu jako vrchol pyramidy hierarchie
jednotlivých úrovní řádu, jsou znepokojivé otázky zpochybňující tradiční
lineární koncepci postavenou na „rozparcelování“ vývojového procesu
umění na časově vymezená slohová období, která se ještě dále dělí na
jednotlivé vývojové etapy. Výsledkem je statické uzavřené schéma.
Důležitou oporou tohoto zpochybnění přežívajícího lineárního principu
vývoje jsou progresivní teoretici a historici výtvarného umění
P. Francastel, H. Belting ad., historici slavné francouzské školy
Annales J. Le Goff a J.-C. Schmitt a estetici a teoretici hudby T. W. Adorno,
R. Scruton či J.W. Hill. Studie preferuje koherentní pojetí dějin umění
jako složité sítě strukturálních vztahů časově výrazně přesahujících
„přihrádky“ slohových období, které popírají dyna mický proces proměn,
a jde opačnou cestou než lineární dějiny umění: místo striktní artikulace
na slohová období a jejich vývojové etapy zdůrazňuje autor časově
podstatně delší vývojovou fázi, kterou označuje jako epochu, jejímž
společným jmenovatelem je konceptuální systém. Epocha víceméně
odpovídá Francastelovu pojmu vizuální řád, kdy např. vizuální řád
renesance chápe jako proces probíhající čtyři století od druhé čtvrtiny
15. století do 19. století.
Zobrazit více »
jednotlivých úrovní řádu, jsou znepokojivé otázky zpochybňující tradiční
lineární koncepci postavenou na „rozparcelování“ vývojového procesu
umění na časově vymezená slohová období, která se ještě dále dělí na
jednotlivé vývojové etapy. Výsledkem je statické uzavřené schéma.
Důležitou oporou tohoto zpochybnění přežívajícího lineárního principu
vývoje jsou progresivní teoretici a historici výtvarného umění
P. Francastel, H. Belting ad., historici slavné francouzské školy
Annales J. Le Goff a J.-C. Schmitt a estetici a teoretici hudby T. W. Adorno,
R. Scruton či J.W. Hill. Studie preferuje koherentní pojetí dějin umění
jako složité sítě strukturálních vztahů časově výrazně přesahujících
„přihrádky“ slohových období, které popírají dyna mický proces proměn,
a jde opačnou cestou než lineární dějiny umění: místo striktní artikulace
na slohová období a jejich vývojové etapy zdůrazňuje autor časově
podstatně delší vývojovou fázi, kterou označuje jako epochu, jejímž
společným jmenovatelem je konceptuální systém. Epocha víceméně
odpovídá Francastelovu pojmu vizuální řád, kdy např. vizuální řád
renesance chápe jako proces probíhající čtyři století od druhé čtvrtiny
15. století do 19. století.