Výuka mateřského jazyka v kontextu etatizace slepeckých škol aneb všem vroucně děkujeme upřímným „Zaplať Bůh“

školách zavedeny v roce 1928 původně na dobu tří let, nicméně s drobnými úpravami respektujícími
zvláštnosti jazykové výuky slepých platily až do roku 1949 (Vencová, 2003). V článku
se budeme zabývat osnovami bezprostředně následujícími, tedy historicky druhými centrálními
osnovami, které vstoupily v platnost 1. 2. 1949 a byly vedeny snahou přiblížit se co nejvíce osnovám
běžných škol národních a středních. Příčinou této centrální novelizace byla nařízení vyplývající ze
znění zákona č. 95/1948 Sb., o jednotné školské soustavě. Pro slepecké školství realizace zákona
znamenala zestátnění všech výchovně-vzdělávacích ústavů v ČSR, v nichž se doposud výuka slepců
realizovala, a jejich reorganizaci na národní a střední školy diferencované dle stupně zrakového
postižení. V této podobě byly vřazeny do nově sjednoceného systému škol pro mládež vyžadující
zvláštní péče. Článek přináší historické ohlédnutí za dramaticky složitou dobou kolem roku 1948
prizmatem jazykového vyučování. Metodologicky jsme vycházeli z analýzy dostupných primárních
a sekundárních pramenů a jejich následné komparace, z níž vyplynulo, že i vyučování češtině v původních
ústavech posloužilo mocenským orgánům jako ideologický nástroj při likvidaci církevního
(v našem případě slepeckého) školství.